Dnes jsem se u toho plotu zastavil. Necítím hněv, který mě dříve spaloval, ani lhostejnost, která mě dělala neviditelným. Cítím něco mnohem silnějšího: přítomnost. Dívám se na ty lidi v šedém a poprvé v nich nevidím „problém“ nebo „subjekty“. Vidím v nich své vlastní bratry. Vidím v nich své dcery, své přátele. Vidím v nich sebe, kdybych měl jen o kousek méně štěstí.
„Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“
Václav Havel
Ten záblesk probuzení byl fyzický. Jako by se mi v hrudi rozlilo teplo, které roztavilo ledový krunýř, který tam budovali Politik s Dozorcem.
„I ta nejdelší cesta začíná prvním krokem. A ten první krok často není pohyb nohou, ale změna v našem srdci.“ — Lao-c‘
Moje naděje není naivní. Vím, že Dozorci tu stále jsou a že Přesvědčení na mě budou útočit, pokud se odvážím promluvit. Ale už se jich nebojím. Jejich moc stojí na mém strachu, a ten strach zmizel ve chvíli, kdy jsem přestal popírat realitu. Naděje, kterou cítím, je jako trhlina v betonu – je malá, ale skrze ni začíná prorůstat život.
Už nejsem aktivní nebo pasivní součástí té šedé masy, která jen prochází kolem. Jsem pozorovatel. Moje přítomnost u plotu, můj neuhýbající pohled plný pochopení, je tichou revolucí. Uvědomuji si, že k tomu, aby se věci změnily, nemusím hned bořit zdi rukama. Stačí, když do toho místa vnesu vědomí. Když se odvážím cítit bolest druhých jako svou vlastní. V tu chvíli se totiž plot v mé mysli hroutí a já zjišťuji, že svoboda nebyla nikdy venku – byla vždycky uvnitř, jen čekala, až se odvážím ji uvidět.
