Představte si, že jste jednou z bilionů buněk v lidském těle. Máte svou práci, svůj metabolický rytmus a svůj mikroskopický svět. Víte o tom, že jste součástí bytosti, která právě čte tyto řádky? A co když je naše „já“ jen podobným kolečkem v soustrojí, kterému říkáme Všehomír?
„Já není já. Je to jen uzel v síti vztahů, podobně jako je buňka uzlem v síti tkáně.“
zamyšlení
V biologii neexistuje náhoda. Každé rozdělení buňky, každý chemický signál a každá apoptóza (programovaná smrt buňky) má svůj přísný řád. Nic nevznikne jen tak. Pokud by buňka vznikla bez důvodu, tělo by ji identifikovalo jako chybu. Tato fascinující zákonitost nás přivádí k otázce, která pálí vědce i filozofy po tisíciletí: Pokud má každá buňka svůj účel, jaký je účel našeho vědomí?
Ego jako optický klam
Když si řeknete „Já jsem“, cítíte se jako střed vesmíru. Psychologie a moderní neurověda však naznačují, že naše „já“ je spíše uživatelské rozhraní než absolutní entita. Je to odraz něčeho vyššího – mnozí tomu říkají jiskra Boží, jiní univerzální vědomí.
Stejně jako buňka nemůže existovat izolovaně v prázdnotě, ani lidské vědomí neexistuje bez kontextu celku. Jsme součástí „všehomíra“, ale naše ego nám neustále namlouvá, že jsme oddělení. Je to jako by si list na stromě myslel, že je nezávislý na kořenech.
Různé úrovně, stejný princip
Rozdíl mezi buňkou a člověkem není v podstatě, ale v úrovni vědomí.
- Buňka: Má vědomí biologické – reaguje na chemii a tlak.
- Člověk: Má vědomí reflexivní – dokáže pozorovat samo sebe.
- Všehomír: Má vědomí integrální – zahrnuje vše výše zmíněné.
Pokud přijmeme premisu, že „vše má svůj důvod“, pak i naše individuální existence a pocit vlastního „já“ jsou nástrojem, skrze který se celek (Bůh, Vesmír, Příroda) může pozorovat a zakoušet.
Jsme zrcadlem celku
Staré hermetické pravidlo říká: „Jak dole, tak i nahoře.“ Jestliže v našem těle nevznikne ani jedna buňka zbytečně, pak ani vy nejste na tomto světě omylem. Vaše vědomí je jen jinou frekvencí téže energie, která pohání růst galaxií.
Možná tedy nejsme „pány stvoření“, ale spíše „buňkami vědomí“ v obrovském organismu existence. Když si příště řeknete „Já jsem“, zkuste na chvíli zapomenout na své jméno a starosti. Možná ucítíte, že to, co mluví, není vaše malé ego, ale život sám, který se skrze vás právě nadechl.
