Ve veřejném prostoru se čas od času odehraje pozoruhodná věc. Objeví se informace, podezření, dokument nebo odborné tvrzení, které by svou povahou mělo vyvolat především otázku, zda je pravdivé. Jenže místo ní se velmi rychle začne diskutovat o něčem jiném. Kdo informaci přinesl? Kdo za dotyčným stojí? Proč vystupuje anonymně? Je skutečně nezávislý? Měl vůbec právo danou věc zkoumat? Dodržel správný proces?
„Co lze tvrdit bez důkazů, lze také bez důkazů odmítnout.“
Christopher Hitchens
Všechny tyto otázky mohou být naprosto legitimní. Někdy jsou dokonce nezbytné. Přesto zůstává jedna otázka, kterou nemohou nahradit: Je původní sdělení pravdivé? Právě schopnost rozlišit mezi důvěryhodností posla a pravdivostí zprávy patří možná k nejdůležitějším, ale zároveň stále obtížnějším dovednostem moderní společnosti.
Dobře je to vidět na dvou velmi odlišných příbězích poslední doby. Jedním je anonymní autor vystupující pod jménem Thomas Paukner. Druhým spor kolem molekulární genetičky a soudní znalkyně Soni Pekové. Oba případy spolu obsahově téměř nesouvisejí. Přesto ukazují podobný mechanismus veřejné debaty.
Kdo je Paukner? A co když je důležitější něco jiného?
Thomas Paukner se během roku 2026 stal viditelnou součástí české politické a mediální debaty. Pod pseudonymem začal zveřejňovat texty věnované politice, veřejným zakázkám, financování či vazbám mezi veřejnou mocí a soukromým sektorem. S rostoucím dosahem jeho textů přišla pochopitelná otázka: kdo vlastně Thomas Paukner je?
Například Deník N se jeho zázemím podrobně zabýval a popsal stopy vedoucí k lidem a agentuře historicky spojeným s jeho účtem. Médium svůj zájem vysvětlovalo mimo jiné tím, že anonymního autora využívají ve svém politickém střetu představitelé současné vládní koalice a že veřejnost má legitimní zájem znát pozadí člověka, který zveřejňuje politicky významná tvrzení. To je rozumná novinářská otázka. Pokud někdo vystupuje jako investigativní autor, ovlivňuje veřejnou diskusi a jeho texty následně používají politici, je zcela namístě zajímat se o jeho motivace, financování, případné vazby nebo skutečné autorství jeho článků. Jenže existuje ještě druhá otázka. A ta se někdy v debatě o jeho identitě ztrácí. Co ze zveřejněných tvrzení je skutečně pravda?
Představme si, že by se zítra podařilo Pauknerovu identitu nezpochybnitelně odhalit. Dozvěděli bychom se jeho občanské jméno, zaměstnání, finanční situaci i všechny profesní vazby. Dozvěděli bychom se tím zároveň, zda informace či zveřejněný dokument je pravý? Zjistili bychom tím, zda určitá veřejná zakázka proběhla korektně, jestli existovala smlouva, faktura, obchodní vztah nebo finanční tok, o kterém psal? Odpověď zní: Nikoli.
Identita autora může pomoci posoudit jeho motivaci a důvěryhodnost. Sama však nemůže potvrdit ani vyvrátit obsah dokumentu, který předložil. Jednotlivá tvrzení je nutné ověřovat samostatně. Právě tam by měla začínat skutečná investigace. Ne otázkou, zda máme autora rádi, nebo jestli odpovídá našemu politickému vidění světa, ale jednoduchým postupem: tvrdíš X – ukaž důkazy pro X – a my je prověříme.
Případ Pekové je jiný, ale princip podobný
Poněkud jinou podobu stejné otázky ukazuje případ molekulární genetičky Soni Pekové.
Doktorka Peková se dostala do sporu se státem v souvislosti se znaleckou činností a posudkem týkajícím se analýzy vzorků mRNA vakcín proti covidu-19. V centru správního problému byla zejména otázka požadavků kladených na soudního znalce a jeho nepodjatost. A tady je potřeba jednu věc říci velmi jasně: požadavek na nepodjatost znalce není formalita. Znalec má v právním systému mimořádné postavení. Jeho závěr může ovlivnit rozhodnutí soudů a státních orgánů. Proto zákon stanoví, že znalec nesmí provést znalecký úkon, pokud existuje důvodná pochybnost o jeho nepodjatosti vzhledem k jeho vztahu k věci, účastníkům nebo zadavateli. Ministerstvo spravedlnosti zároveň může při závažném nebo opakovaném porušení zákonných povinností znalecké oprávnění zrušit.
Je tedy zcela legitimní, pokud stát takovou otázku řeší. Jenže ani správně vedené řízení o nezávislosti nebo procesním postupu znalce automaticky neodpovídá na jinou otázku: Co skutečně obsahoval analyzovaný vzorek?
Představme si laboratorní měření, při kterém někdo zjistí určitou hodnotu. Později se ukáže, že člověk, který měření provedl, neměl z nějakého důvodu vystupovat jako soudní znalec. To může být velmi závažný právní problém. Ale chemické nebo biologické složení původního vzorku se rozhodnutím úřadu nezmění. Buď v něm určitá látka byla, nebo nebyla. A tuto otázku lze vyřešit především dalším měřením, kontrolou metodiky a reprodukcí výsledku.
Tři otázky, které bychom neměli zaměňovat
Možná právě zde leží jádro problému, který se netýká jen Pauknera nebo Pekové. Když se objeví závažné tvrzení, existují ve skutečnosti tři oddělené otázky. První se týká člověka, který informaci přináší. Jaké má zájmy? Kdo jej platí? Je odborně způsobilý? Má politické nebo ekonomické vazby? Druhá otázka se týká procesu. Byly dodrženy zákony? Byla použita správná metoda? Je znalecký posudek procesně použitelný? Dodržel novinář pravidla své profese? A třetí neméně důležitá otázka zní: Je tvrzení samotné pravdivé?
Každá z těcho otázek je důležitá. Nebezpečí vzniká ve chvíli, kdy odpověď na jednu z nich začneme vydávat za odpověď na všechny tři. Anonymní autor může mít politickou motivaci a přesto zveřejnit pravý dokument. Renomovaný novinář může mít bezchybný profesní životopis a přesto udělat chybu. Znalec může porušit procesní povinnost a přesto může jeho přístroj naměřit konkrétní hodnotu. A stejně tak může být procesně bezchybný znalecký posudek věcně chybný. Mezi těmito skutečnostmi není automatická souvislost.
Je jednodušší zkoumat člověka než problém?
Možná existuje ještě jeden důvod, proč veřejná debata tak snadno sklouzne od merita věci k lidem. Zkoumat člověka je totiž často jednodušší. Má minulost, názory, přátele, nepřátele, fnanční problémy nebo politické preference. Lze ho zařadit do „krabičky“ a podle této kategorie se následně rozhodnout, zda mu budeme věřit.
Samotná fakta jsou mnohem nepohodlnější. Smlouvu je potřeba přečíst, účetnictví zkontrolovat, datovou sadu analyzovat. A někdy po několika týdnech práce zjistíme, že jednoznačná odpověď stále neexistuje. V době sociálních sítí je přitom daleko přitažlivější jednoduchý příběh. Stačí vyrobit nálepku: Je to dezinformátor. Je to člověk napojený na Ruskou vládu. Je to zaplacený novinář. Jakmile člověka zařadíme do jedné z „nálepkových“ zásuvek, vzniká nebezpečná iluze, že už nemusíme zkoumat to, co skutečně říká.
Pravda nepotřebuje občanský průkaz
Neznamená to, že identita zdroje není důležitá. Je důležitá velmi. Anonymní politický autor by měl počítat s tím, že se veřejnost a média budou snažit zjistit jeho skutečné zázemí. Soudní znalec musí splňovat zákonné požadavky. Vědec musí zveřejnit metody své práce. Novinář by měl být schopen doložit své zdroje. To všechno patří ke kontrole důvěryhodnosti veřejného prostoru. Nemělo by se však stát něčím jiným – náhradou za věcné ověření posytnutých informací.
Jestliže vědec nebo laboratoř zveřejní překvapivý výsledek, správnou reakcí není pouze zpochybnit člověka, který jej přinesl. Výsledek je potřeba zopakovat nezávislou metodou, aby se potvrdilo či vyvrátilo jeho tvrzení. Možná bychom proto měli být opatrnější pokaždé, když se veřejná diskuse velmi rychle přesune od sdělení k jeho autorovi.
Nepříjemná otázka, která by měla zůstat na stole
Moderní společnost má k dispozici víc informací, více analytických nástrojů a více možností ověřování než kterákoliv generace před námi. Přesto máme někdy zvláštní tendenci řešit pravdivost informace prostřednictvím důvěry nebo nedůvěry k člověku, který ji přinesl. Je to sice lidské, jenže pravda takto nefunguje. Nemění se podle toho, kdo ji vysloví. Proto nakonec bychom vždy měli položit ještě jednu otázku: Je pravdou TO, co bylo předmětem sdělení?
