Jaký je pohled člověka, který přestal počítat dny a začal splývat s šedí své cely. Jak funguje psychologie oběti, která přijala cizí pravidla jako svůj osud?
„Vězeň je ten, kdo si myslí, že je svobodný, i když je v poutech. Ale ještě větším vězněm je ten, kdo má klíče k zámku, ale bojí se je použít.“
Nelson Mandela (parafraze k tématu vnitřní svobody)
Šeď. To je první věc, kterou ráno vidím. Šeď na zdi, šeď v mých myšlenkách. Už si nepamatuji, jaké to bylo, když jsem se budil s pocitem, že den patří mně. Tady den patří řádu, který nastavil Dozorce a o kterém mluví Politik.
Když se ozve cvaknutí zámku, ani se neotočím. Už vím, co přijde. Snídaně, sčítání, procházka v ohraničeném čtverci. Na začátku jsem křičel. Bušil jsem na dveře, dokud mě nebolely klouby. Myslel jsem si, že se stal omyl, že mě přece nemůžou jen tak zavřít do klece pravidel, která nedávají smysl. Ale Politik mi z reproduktoru vysvětlil, že je to pro mé dobro. A Dozorce mi svou důsledností ukázal, že odpor jen bolí.
Tak jsem se naučil mlčet. V psychologii tomu říkají „naučená bezmoc“. Je to ten stav, kdy i když se dveře náhodou neotevřou úplně, vy zůstanete sedět v koutě, protože už nevěříte, že venku existuje něco jiného než další zdi.
Někdy se dívám z okna na lidi, kteří chodí kolem plotu. Ikdyž ale vypadají svobodně, vidím v jejich tvářích stejnou únavu. Možná jsou taky vězni, jen mají větší cely. Ta myšlenka mě uklidňuje. Pokud jsme vězni všichni, pak je můj stav normální. Je snazší uvěřit, že svoboda neexistuje, než si přiznat, že jsem ji vyměnil za kousek jistoty a klid od Dozorcovy hole.
Mým největším nepřítelem je naděje. Naděje bolí víc než samotná cela. Když se mi zdá o lese nebo o objetí, probuzení do reality je nesnesitelné. Proto jsem se naučil naději v sobě dusit. Dělám ze sebe stroj. Vykonávám úkony, jím, spím a čekám.
Vlastně už ani nevím, za co mě tu drží. Možná za to, že jsem kdysi chtěl něco víc. Ale to už je dávno. Dnes jsem vzorný „subjekt“. Nedělám problémy, nevyčnívám. Jsem tichý obyvatel systému, který mě ale pomalu požírá. Moje identita se rozpustila v čísle cely. Jsem Vězeň a mým jediným bezpečím je tento plot. A nejhorší na tom všem je, že kdyby dnes dozorce nechal bránu dokořán, nejspíš bych se bál vyjít tam ven. Venku je totiž příliš mnoho nebezpečí a bolesti… A navíc, nic s tím neudělám…
