Ivermektin a mebendazol patří mezi léčiva známá především z úplně jiné oblasti medicíny. Obě látky se dlouhá léta používají proti parazitárním onemocněním. Přesto se v posledních letech opakovaně objevují v laboratorním onkologickém výzkumu jako možní kandidáti na takzvaný drug repurposing – hledání nového využití již existujících léků. Debatu nyní výrazně oživila studie publikovaná v roce 2026 v odborném časopise Anticancer Research. Její výsledky jsou zajímavé. Zároveň názorně ukazují, jak velký rozdíl může existovat mezi větou „pozorovali jsme zajímavý signál“ a tvrzením „prokázali jsme novou léčbu rakoviny“.

Studie skutečně existuje

Práce nese název Real-world Clinical Outcomes of Ivermectin and Mebendazole in Cancer Patients: Results from a Prospective Observational Cohort. Autoři Nicolas Hulscher, Kelly Victory, James A. Thorp, Drew Pinsky, Alejandro Diaz-Villalobos, Peter Gillooly, Foster Coulson, Melissa Annazone, Chloe Radesi, Jessica Brooks, Peter A. McCullough a Harvey Risch sledovali pacienty s různými nádorovými diagnózami, kterým byla off-label předepisována kombinace ivermektinu a mebendazolu. Studie byla publikována v Anticancer Research, odborném časopise vydávaném International Institute of Anticancer Research.

Časopis není neznámým internetovým periodikem. Jde o onkologický časopis, jehož rukopisy podle aktuálních redakčních pravidel procházejí single-blind peer review dvěma až třemi odbornými recenzenty. To je důležitý fakt. Stejně důležitý je ovšem fakt druhý: peer review samo o sobě neznamená, že závěry studie byly definitivně potvrzeny. A právě u této studie se to ukázalo velmi názorně.

Nebylo to 200 pacientů, ale 197

Do studie bylo původně zahrnuto 197 onkologických pacientů. Číslo „200 pacientů“, které se objevuje v některých komentářích a videích, je tedy přijatelné pouze jako zaokrouhlené vyjádření. Podstatnější je něco jiného. Po přibližně šesti měsících byly následné údaje dostupné pouze u 122 pacientů. To znamená, že šestiměsíční follow-up dokončilo přibližně 61,9 procenta původní kohorty. U 75 pacientů, tedy více než třetiny původního souboru, odpovídající následná data chyběla. Tak velký úbytek účastníků je z metodologického hlediska důležitý. Nelze totiž automaticky předpokládat, že pacienti, kteří ze sledování vypadli, měli stejné výsledky jako ti, kteří v něm zůstali.

Odkud se vzalo 84,4 procenta?

Právě toto číslo se stalo nejsilnější součástí veřejné interpretace studie. Mezi 122 pacienty se šestiměsíčními údaji autoři zaznamenali přibližně následující rozdělení:

• 40 pacientů, tedy 32,8 %, bylo označeno jako „no evidence of disease“ – bez známek onemocnění,
• 19 pacientů, tedy 15,6 %, hlásilo regresi,
• 44 pacientů, tedy 36,1 %, mělo stabilní onemocnění,
• 19 pacientů, tedy 15,6 %, vykazovalo progresi.

Autoři spojili první tři kategorie do ukazatele označovaného jako Clinical Benefit Ratio.

Výsledek: 84,4 procenta.

Číslo tedy ve studii skutečně existuje. Problém nastává teprve ve chvíli, kdy je převedeno do věty:

„84,4 procenta pacientů reagovalo na léčbu.“

Takovou interpretaci data neumožňují.

Stabilní nemoc není totéž jako regrese nádoru

Více než třetinu uvedených 84,4 procenta tvořili pacienti se stabilním onemocněním. To je v onkologii důležitý výsledek, ale není synonymem zmenšení nádoru. Pokud sečteme pouze kategorie „no evidence of disease“ a „regression“, dostaneme přibližně 48,4 procenta pacientů se šestiměsíčními údaji. Ani toto číslo ale nelze označit za objektivní response rate způsobenou ivermektinem a mebendazolem. Proč? Protože studie nebyla randomizovaným klinickým experimentem.

Chyběla důležitá věc: kontrolní skupina

Šlo o prospektivní observační kohortu. Pacienti nebyli náhodně rozděleni do skupiny dostávající ivermektin a mebendazol a do srovnatelné kontrolní skupiny, která by tyto léky nedostávala. Studie tedy nedokáže odpovědět na zásadní otázku: Jak by stejná skupina pacientů dopadla bez ivermektinu a mebendazolu? Bez tohoto srovnání není možné spolehlivě určit příčinu pozorovaného výsledku. To je zásadní rozdíl mezi observační studií a randomizovanou kontrolovanou studií.

Mnoho pacientů zároveň dostávalo standardní onkologickou léčbu

Situaci dále komplikuje skutečnost, že ivermektin a mebendazol nebyly u mnoha účastníků jedinými léčebnými zásahy.

Pacienti současně podstupovali například:

• chemoterapii,
• radioterapii,
• operace,
• další léčebné postupy,
• změny životosprávy či užívání doplňků.

A právě zde vzniká jeden z největších interpretačních problémů. Pokud například pacient podstoupí operaci nádoru, chemoterapii a současně začne užívat experimentální kombinaci dvou dalších léčiv a o několik měsíců později nemá zjistitelnou nemoc, observační studie nedokáže určit, která část léčby za výsledek odpovídá. Může jít o efekt standardní terapie nebo o kombinaci více faktorů. Teoreticky může existovat i dodatečný účinek zkoumaných léčiv. Ale z takto koncipované studie to nelze rozhodnout.

Nešlo o jednu konkrétní rakovinu

Další komplikací je mimořádná heterogenita sledované populace. Pacienti měli řadu různých nádorových diagnóz. Mezi nejčastější patřily nádory prostaty, prsu, plic a tlustého střeva, ale zastoupeny byly i další malignity. To je důležité, protože pojem „rakovina“ označuje velkou skupinu biologicky velmi odlišných nemocí.

Karcinom prostaty se může svým průběhem, prognózou i léčbou zásadně lišit například od karcinomu pankreatu, glioblastomu, melanomu nebo agresivního lymfomu. Výsledek smíšené skupiny proto nelze jednoduše převést do tvrzení, že určitá látka „funguje proti rakovině“.

A potom přišlo varování samotného časopisu

Příběh studie získal další významnou kapitolu krátce po publikaci. Dne 9. června 2026 vydala redakční rada časopisu Anticancer Research k článku oficiální Expression of Concern. Jde o formální redakční upozornění používané v situaci, kdy kolem publikované práce vzniknou otázky, které ještě nebyly definitivně vyřešeny. Nejde o stažení studie ani to neznamená, že bylo prokázáno falšování výsledků. Redakce zdůraznila, že práce byla publikována jako hypothesis-generating, tedy především jako podklad pro formulování hypotézy a budoucí randomizované klinické studie. Prověřování se týká mimo jiné spolehlivosti dat, statistických otázek a etického dohledu.

Zvláštní pozornost má být věnována také objektivní klinické dokumentaci podporující hlášené regrese nádorů. To je mimořádně důležité právě proto, že výsledky studie byly založeny převážně na hlášeném zdravotním stavu pacientů, nikoli na standardizovaném nezávislém hodnocení nádorových odpovědí, jaké bývá požadováno ve velkých registračních onkologických studiích.

Znamená to, že ivermektin proti nádorům nefunguje?

Takový závěr by byl stejně nepřesný jako opačné tvrzení. V laboratorním výzkumu existuje řada prací, které u ivermektinu popsaly zajímavé protinádorové mechanismy. Experimentálně byly zkoumány například vlivy na buněčnou signalizaci, apoptózu, mitochondriální funkce, autofagii či mechanismy spojené s růstem a přežíváním nádorových buněk. To je legitimní vědecký výzkum. Je však nezbytné rozlišovat dvě úplně odlišné věty: „„Látka působí proti nádorovým buňkám v laboratorním modelu.“ a „Látka prodlužuje život pacientům s rakovinou.“ Mezi těmito dvěma stupni důkazu bývá v medicíně obrovská propast. Velké množství látek vykazuje zajímavé protinádorové účinky v buněčných kulturách nebo na zvířecích modelech, ale jejich klinický přínos se později u lidí nepotvrdí. Proto jsou rozhodující kvalitní klinické studie.

Mebendazol má o něco zajímavější klinickou historii

U mebendazolu je situace o něco složitější. Vedle laboratorních výsledků existuje několik klinických studií na lidech. Jedna malá studie fáze 2a sledovala pacienty s pokročilými gastrointestinálními nádory, kteří již vyčerpali standardní možnosti léčby. Do studie bylo zařazeno jedenáct pacientů, deset zahájilo léčebnou fázi a osm bylo následně hodnotitelných pomocí CT. U všech osmi hodnotitelných pacientů došlo k progresi onemocnění.

Existuje však také malá randomizovaná dvojitě zaslepená studie u pacientů s metastatickým kolorektálním karcinomem, v níž bylo přidání mebendazolu ke standardní protinádorové léčbě spojeno se zajímavým signálem v oblasti nádorové odpovědi a přežití bez progrese. Problém? Studie zahrnovala pouze 40 pacientů. Takto malé studie jsou vhodné především k identifikaci signálu, který je třeba následně ověřit na podstatně větším a nezávislém souboru. Právě to zatím chybí.

Staré a levné léky není důvod automaticky odmítat

Celá debata má ještě jeden širší rozměr. V onkologii se skutečně intenzivně zkoumá takzvaný drug repurposing – hledání nových možností využití známých léčiv. Takový výzkum má řadu výhod. U dlouhodobě používaných léků již zpravidla existuje mnoho informací o farmakologii a bezpečnosti. Vývoj může být levnější a rychlejší než u zcela nové molekuly a generická léčiva mohou být v případě úspěchu relativně dostupná. Historie medicíny navíc ukazuje, že změna indikace existující látky může skutečně přinést významnou léčbu. Proto by nebylo vědecké odmítat ivermektin nebo mebendazol pouze proto, že jsou staré, levné nebo původně určené pro jiné onemocnění.

A co William Makis?

V souvislosti s ivermektinem a mebendazolem se na sociálních sítích často objevuje také jméno kanadského lékaře Williama Makise. Makis má skutečnou odbornou publikační historii, zejména v oblasti nukleární medicíny a diagnostického zobrazování. Není však autorem ani spoluautorem studie 197 pacientů, o níž je řeč. Jeho veřejně prezentované zkušenosti s jednotlivými pacienty je proto nutné oddělovat od této publikace a od kontrolovaných klinických dat. Jednotlivé případy mohou být zajímavým impulzem pro výzkum. Bez kontrolní skupiny a standardizované dokumentace však nemohou samy o sobě dokázat účinnost léčby.

84,4 procenta je reálné číslo. Jeho význam je ale jiný, než naznačují titulky

Toto je patrně nejdůležitější závěr celé kauzy. Číslo 84,4 procenta nebylo vymyšleno. Skutečně pochází z publikované odborné práce. Nevypovídá však o tom, že u 84,4 procenta pacientů ivermektin a mebendazol způsobil remisi nebo regresi rakoviny. Do tohoto čísla je zahrnuta také stabilní nemoc. Výsledky se navíc týkají pouze 122 ze 197 původně zařazených pacientů. A především: bez kontrolní skupiny a při současném používání dalších onkologických terapií nelze určit, jakou část pozorovaných výsledků lze případně přičíst sledované kombinaci.

Co tedy studie skutečně ukázala?

Neprokázala, že ivermektin a mebendazol léčí rakovinu. Ale ani z ní nevyplývá, že je další zkoumání těchto látek bezvýznamné. Ukázala signál, který může být důvodem pro další výzkum. A právě zde by měl začínat další krok vědy. Dobře navržené, předem registrované, randomizované a dostatečně velké klinické studie u přesně definovaných nádorových diagnóz. Teprve ty by mohly ukázat, zda pozorovaný signál představuje skutečný léčebný účinek, nebo je výsledkem výběru pacientů, standardní terapie, metodiky sledování a dalších faktorů. Do té doby je nejpřesnější formulace mnohem méně senzační než některé internetové titulky:Ivermektin a mebendazol jsou zajímavými kandidáty pro další onkologický výzkum, jejich protinádorová účinnost však zatím není klinicky prokázána.

A v případě studie, která debatu znovu rozpoutala, navíc stále čekáme na další důležitou odpověď: jak dopadne audit zdrojových dat zahájený samotným odborným časopisem.

Informační zdroje

1. Hulscher N. et al. – Real-world Clinical Outcomes of Ivermectin and Mebendazole in Cancer Patients: Results from a Prospective Observational Cohort
   Anticancer Research, 2026; 46(6):3243–3255.
   DOI: 10.21873/anticanres.18194
   PMID: 42203321
   Jde o hlavní studii 197 pacientů, ze které pochází údaj 84,4 % Clinical Benefit Ratio. PubMed zároveň výslovně uvádí, že šlo o observační studii, že follow-up dokončilo 122 pacientů a že výsledky zdravotního stavu byly self-reported. PubMed – původní studie
2. Editorial Board of Anticancer Research – Expression of Concern
   Anticancer Research, 9. června 2026; 46(6):e3243.
   DOI: 10.21873/anticanres.18276
   Toto je mimořádně důležitý zdroj. Redakce uvádí, že po publikaci vznikly závažné otázky týkající se ověřitelnosti a statistické spolehlivosti dat a etického dohledu a zahájila další prověřování. Současně zdůrazňuje, že práce byla publikována jako „hypothesis-generating“ podklad pro budoucí randomizované studie. Anticancer Research – Expression of Concern
3. U.S. National Library of Medicine – NLM Catalog: Anticancer Research
   Oficiální katalog NLM potvrzuje, že časopis vychází od roku 1981, jeho současným vydavatelem je International Institute of Anticancer Research a je aktuálně indexován v MEDLINE a PubMed. NLM Catalog – Anticancer Research
4. International Institute of Anticancer Research – Instructions for Authors 2026
   Oficiální publikační pravidla časopisu. Uvádějí, že materiály zasílané do Anticancer Research podléhají peer review dvěma až třemi vhodnými recenzenty; časopis pokrývá experimentální i klinický onkologický výzkum.
   Oficiální pravidla Anticancer Research
5. Hegazy S. K. et al. – Mebendazole; from an anti-parasitic drug to a promising candidate for drug repurposing in colorectal cancer
   Life Sciences, 2022;299:120536.
   DOI: 10.1016/j.lfs.2022.120536
   PMID: 35385794
   Malá prospektivní randomizovaná dvojitě zaslepená placebo-kontrolovaná studie 40 pacientů s metastatickým kolorektálním karcinomem. Přidání mebendazolu ke standardní léčbě bylo spojeno s výrazným signálem v response rate a PFS. Vzhledem k pouhým 20 pacientům v každém rameni jde o zajímavý, ale nikoli definitivní důkaz. PubMed – randomizovaná studie mebendazolu
6. Mansoori S. et al. – A phase 2a clinical study on the safety and efficacy of individualized dosed mebendazole in patients with advanced gastrointestinal cancer
   Scientific Reports, 2021;11:8981.
   DOI: 10.1038/s41598-021-88433-y
   PMID: 33903692
   Důležitý protiváhový zdroj. Studie zahrnula 11 pacientů s refrakterními gastrointestinálními nádory. Z osmi pacientů, kteří dospěli k CT hodnocení, měli všichni progresivní onemocnění. PubMed – fáze 2a mebendazolu
7. ClinicalTrials.gov – NCT05318469
   A Phase I/II Study Evaluating the Safety and Efficacy of Ivermectin in Combination With Immune Checkpoint Inhibitor in Patients With Metastatic Triple Negative Breast Cancer.
   Jde o skutečnou klinickou studii ivermektinu v onkologii. K poslední zveřejněné aktualizaci z 6. května 2026 byla vedena jako Recruiting, plánovala přibližně 34 účastnic a neměla zveřejněné výsledky. To dokládá, že ivermektin je klinicky zkoumán, nikoli že jeho účinnost již byla prokázána. ClinicalTrials.gov – NCT05318469

Více článků

Oběti zneužívání v církvi vyzývají stát k odmítnutí smlouvy s Vatikánem

Elektromagnetické záření v elektromobilech: Fakta, která by měl každý řidič znát

Zveřejněné dokumenty vyvolávají nové otázky kolem původu pandemie COVID-19 a role Anthonyho Fauciho

Pitvy pacientů po očkování – MUDr. Aleš Novotný

Nawrocki v Praze: EU nám nesmí diktovat život. Představil pětibodový plán reformy a u Trumpa se střetl s Pavlem

Kdo je Angus Dalgleish

Angus Dalgleish není člověk stojící mimo onkologii. Jde o britského lékaře s dlouhou profesní historií v oblasti nádorové imunologie, imunoterapie a výzkumu HIV. Působil jako zakládající profesor onkologie na St George’s University of London a jeho vědecká práce se po desetiletí soustředila mimo jiné na melanom, terapeutické nádorové vakcíny, T-lymfocyty a mechanismy, jimiž imunitní systém rozpoznává nádorové buňky. Právě proto nelze jeho tvrzení odmítnout pouze argumentem, že jde o „antivakcinačního aktivistu“. Rozhodující otázkou zůstává: co skutečně pozoroval a co z toho lze vědecky vyvodit?

První varování: návrat stabilizovaných melanomů

Dalgleish začal své obavy veřejně formulovat přibližně od roku 2022. Tvrdil, že ve své klinické praxi zaznamenal několik pacientů s pokročilým melanomem, jejichž onemocnění bylo po dlouhou dobu stabilní, ale následně u nich došlo k relapsu v časové souvislosti s další dávkou vakcíny proti COVID-19. Ve svých pozdějších vystoupeních hovořil přibližně o šesti až osmi takových pacientech.

V červnu 2026 své stanovisko zopakoval v písemném svědectví pro americký senátní Permanent Subcommittee on Investigations. Uvedl, že od konce roku 2021 začal pozorovat neočekávané návraty rakoviny a neobvykle agresivní průběhy onemocnění u pacientů, kteří byli předtím stabilní. Relapsy podle něj následovaly po opakovaných boosterech.

To je důležitý fakt: Dalgleishovi není toto klinické pozorování pouze připisováno. Skutečně jej opakovaně veřejně popsal. Podstatným problémem však je kvalita důkazu. Nebyla předložena kontrolovaná studie těchto pacientů, publikovaná kohorta s jejich individuálními klinickými údaji ani srovnatelná neočkovaná kontrolní skupina. Nevíme proto, jaká byla očekávaná pravděpodobnost relapsu stejného typu pacientů bez očkování. Avšak upřímně řečeno, nikdo nebyl v té době připraven, že taková studie bude třeba. Proto z vědeckého hlediska jde tedy o klinické pozorování vytvářející hypotézu, nikoli o důkaz příčiny.

Časová následnost — „událost B přišla po události A“ — sama o sobě neprokazuje, že A způsobila B.

Od několika pacientů k tvrzení o agresivnějších nádorech

Dalgleish své podezření později rozšířil. Ve svědectví z roku 2026 popisuje nejen relapsy melanomu, ale také neobvykle agresivní nádory prsu, prostaty, pankreatu, lymfomy, gliomy nebo další malignity a tvrdí, že podobné případy zaznamenává i u mladších osob. V této fázi však vzniká ještě větší metodologický problém. Jednotlivý onkolog může velmi dobře zachytit neobvyklý klinický vzorec. Nemůže ale pouze ze své praxe spolehlivě určit, zda se incidence určitého jevu zvýšila v celé populaci. K tomu jsou potřeba registry, vhodné kontrolní skupiny, znalost věkové struktury populace, screeningových programů, prodělaných infekcí a řady dalších faktorů.

Existuje „turbo rakovina“?

Výraz „turbo cancer“ se v posledních letech stal populárním zejména na sociálních sítích a v alternativních médiích. Dalgleish jej také začal používat. V oficiální klinické onkologii však termín„turbo cancer“ není standardizovanou diagnózou.

Neexistuje obecně přijatá definice určující například:

• jak rychle musí nádor růst,
• jakou musí mít histologii,
• jaké musí mít molekulární znaky,
• v jakém období po očkování musí vzniknout,
• jakým mechanismem má být vyvolán.

Medicína samozřejmě zná nádory, které mohou růst mimořádně rychle. Agresivní lymfomy, některé leukemie nebo určité solidní nádory existovaly dlouho před pandemií. Otázkou tedy není, zda „rychlé rakoviny“ existují. Existují.

Otázkou je, zda vznikl nový specifický postvakcinační onkologický syndrom. Pro takový závěr v současnosti zatím chybí standardizovaná diagnostická definice i přesvědčivé epidemiologické potvrzení. Existuje pouze přímé pozorování a následné přímé svědectví ošetřujícího lékaře.

Velká korejská studie přinesla znepokojivý signál

Do debaty významně zasáhla jihokorejská studie publikovaná v roce 2025 v časopise Biomarker Research. Autoři pracovali s databází 8 407 849 lidí korejského National Health Insurance a analyzovali diagnózy nádorových onemocnění během jednoho roku po očkování.

Po statistickém zpracování zjistili zvýšené hazard ratios u několika typů rakoviny:

• štítné žlázy HR 1,351,
• žaludku HR 1,335,
• kolorektálního karcinomu HR 1,283,
• plic HR 1,533,
• prsu HR 1,197,
• prostaty HR 1,687.

U příjemců mRNA vakcín byly zaznamenány asociace zejména u nádorů štítné žlázy, tlustého střeva, plic a prsu. Jde o reálnou peer-reviewed práci a nebylo by korektní tvrdit, že žádná populační data vykazující podobný signál neexistují. Jenže je zde zásadní rozdíl mezi slovy asociace a příčina. Studie nezjistila mechanismus vzniku nádorů a sama nemůže dokázat, že diagnózy způsobilo očkování. Navíc se později objevily významné metodologické výhrady. Vše by bylo jistě jednodužší, kdyby se od počátku k tomuto tématu přistupovalo standardními postupy.

Kritici korejské studie upozorňují na zásadní problémy

V březnu 2026 vyšla v Frontiers in Public Health odborná kritická analýza korejské práce. Její autoři upozornili například na rozdílné stanovení počátečních dat sledování očkované a neočkované skupiny, možné časové zkreslení, nezohledněné faktory jako kouření, alkohol, genetické riziko či frekvence screeningu, rozdílné využívání zdravotní péče a problém mnohonásobného statistického testování bez odpovídající korekce. Velmi významný je také problém délky sledování. Kritici proto hodnotí korejskou studii jako nízkou kvalitu důkazu pro kauzální interpretaci a požadují nové analýzy s delším sledováním a přesnějším epidemiologickým designem. Navíc je nyní přímo u databázového záznamu plného textu studie uvedeno upozornění, že redakce obdržela výhrady vůči práci a otázka je předmětem dalšího prověřování. Ať je tedy situace jakákoliv, je dobré, že se o tomto tématu začalo široce diskutovat.

Mohou opakované vakcíny „vyčerpat“ T-lymfocyty?

Jedním z mechanismů, které Dalgleish zmiňuje, je možné narušení protinádorového imunitního dohledu. Zvláštní pozornost se věnuje T-lymfocytům. U některých menších studií byly po opakovaných antigenových stimulacích zaznamenány imunologické změny, které vedly k hypotéze, zda nemůže u části pacientů docházet k určitému typu funkčního vyčerpání T-buněk. Tato hypotéza však dostala významný protidůkaz. V roce 2025 publikoval časopis Nature Communications studii přímo zaměřenou na otázku T-cell exhaustion po opakované vakcinaci.

Výzkumníci sledovali starší křehké osoby, pacienty užívající imunosupresivní léčbu i zdravé dospělé. Po druhé, třetí a čtvrté dávce nenalezli pokles spike-specifických CD4+ ani CD8+ T-lymfocytů, zvýšení funkčně relevantních znaků jejich vyčerpání ani snížení schopnosti produkovat cytokiny. Autoři dospěli k závěru, že opakovaná vakcinace nebyla v jejich sledovaných souborech spojena s T-cell exhaustion. Obecné tvrzení, že opakované mRNA očkování „vyčerpává T-lymfocyty“, proto současná evidence nepodporuje.

IgG4: skutečný imunologický jev

Další často diskutovanou oblastí je zvýšení podílu protilátek třídy IgG4 po opakované expozici spike antigenu prostřednictvím mRNA vakcinace. Tento imunologický posun byl skutečně v odborných studiích pozorován, ale zatím není považován jako přímý důkaz vzniku rakoviny.

Spike protein, DNA repair a další mechanismy

Do debaty vstoupily také laboratorní práce zkoumající vliv spike proteinu na některé buněčné mechanismy opravy DNA. Experimentální výsledky mohou být důležité pro další výzkum. Je však nutné rozlišovat mezi experimentem provedeným na buněčné kultuře s uměle zvýšenou expresí proteinu a skutečnou situací v lidském organismu po očkování.

Velký problém všech jednoduchých srovnání: samotná pandemie

Při sledování vývoje rakoviny po roce 2020 nelze opomenout jeden mimořádně silný faktor: pandemie dramaticky narušila onkologickou diagnostiku. Rozsáhlý systematický přehled publikovaný v Nature Cancer analyzoval 245 studií ze 46 zemí.

Během pandemie zaznamenal přibližně:

• 39% pokles účasti na onkologickém screeningu,
• 23% pokles nových diagnóz,
• 24% pokles diagnostických procedur,
• 28% pokles léčebných výkonů.

To by mohlo mít následný efekt. Nádor, který nebyl diagnostikován v roce 2020, mohl být zachycen až o rok nebo dva později — větší a v pokročilejším stadiu. Takový případ může v klinické praxi působit jako „náhle vzniklá agresivní rakovina“, přestože biologicky rostl již dlouho předtím. K dalším confounderům patří prodělaný COVID-19, změny zdravotního chování a následné dohánění odložených screeningových vyšetření. Jakákoli analýza vývoje nádorových onemocnění po roce 2021, která tyto faktory nekontroluje, proto může poskytovat zkreslený výsledek.

Co říkají onkologické instituce

National Cancer Institute v USA uvádí, že v současnosti neexistují důkazy, podle nichž by vakcíny proti COVID-19 způsobovaly rakovinu, její návrat nebo progresi. Podobně Evropská léková agentura uvádí, že při probíhajícím sledování nebyl nalezen důkaz, že by vakcíny proti COVID-19 vyvolávaly dlouhodobé nežádoucí účinky typu rakoviny. S ohledem na výše uvedené imformace je toto tvrzení však stále v šetření, protože je třeba nasbírat chybějící důležitá data, což vyžaduje další analýzi ale především čas.

Zajímavé je, že během stejného amerického senátního slyšení, na kterém vystoupil Dalgleish, předložila své stanovisko také hlavní lékařka American Society of Clinical Oncology Julie Gralow. Uvedla, že v současnosti neexistuje klinický důkaz prokazující, že by mRNA vakcíny proti COVID-19 způsobovaly rakovinu. Současně zdůraznila, že vznik většiny nádorů je vícestupňový proces probíhající po dlouhou dobu a výskyt pokročilého nádoru krátce po injekci sám o sobě nevypovídá o jeho příčině. Z jednoho senátního slyšení tak ve skutečnosti vznikly dvě velmi odlišné odborné interpretace stejného tématu.

Fauci a Gates: virální titulek není totéž jako citát

Profesor Dalgleish se v posledních letech vyjadřuje velmi kriticky také k Anthonymu Faucimu a Billu Gatesovi. Existence jeho ostré kritiky obou mužů je doložitelná. Je však potřeba rozlišovat mezi to, co profesor skutečně řekl, a to, jak byl jeho rozhovor následně pojmenován.

Kde tedy dnes stojí důkazy?

Po prostudování Dalgleishových vlastních vyjádření, populačních dat, imunologických studií a stanovisek dalších onkologů lze současnou situaci shrnout do několika bodů.

Je dobře doloženo, že Angus Dalgleish skutečně pozoroval u několika svých pacientů relaps dříve stabilizovaného nádorového onemocnění v časové souvislosti s boosterem a že tento jev považuje za možný bezpečnostní signál.

Existují biologické hypotézy, které mohou být dále experimentálně zkoumány — například změny protilátkových tříd, buněčné imunity nebo interakcí spike proteinu s buněčnými procesy.

Existují populační studie vykazující určité statistické asociace, zejména korejská práce z roku 2025.

Ale zatím neexistuje dostatečný důkaz, že „turbo cancer“ představuje nový, samostatný medicínský syndrom vyvolávaný mRNA vakcinací. Na výsledek tohoto tvrzení si musíme ještě nějakou dobu počkat.

Otázku nelze uzavřít titulkem

Debata kolem profesora Anguse Dalgleishe dobře ukazuje problém, který se během pandemie stal velkým vykřičníkem. Zaujatá či chybějící diskuze o jakékoliv problematice vede k mnoha chybným závěrům a pochybnostem. Dalgleishova klinická pozorování lze brát vážně právě proto, že pocházejí od zkušeného onkologa a imunologa. Mají být důvodem k ověřování, nikoli však k automatickým závěrům. Stejně tak mají být seriózně analyzovány velké databáze a případné populační signály — včetně výsledků, které jsou pro vakcíny nepříznivé. Vědecký důkaz příčiny vyžaduje podstatně více: reprodukovatelnost výsledků, odpovídající kontrolní skupiny, biologickou konzistenci, vyloučení confounderů, dostatečně dlouhé sledování a ideálně shodu několika nezávislých typů evidence.

K červnu 2026 lze proto nejpřesněji říci toto: existují klinická pozorování, biologické hypotézy a některé epidemiologické signály, které podporují další výzkum, ale zatím přímo nepotvrzují vliv na rakovinu. Proto je důležité v odborných studiích pokračovat.

Zdroje informací

• Angus Dalgleish – písemné svědectví pro americký Senát (2026). Primární zdroj jeho současných tvrzení o relapsech nádorů, agresivnějších průbězích a mRNA vakcínách. Dalgleish – Senate testimony
• Benoit et al., Nature Communications (2025): „No evidence of immune exhaustion after repeated SARS-CoV-2 vaccination…“. Studie přímo testující hypotézu T-cell exhaustion po opakovaném očkování; u sledovaných skupin vyčerpání T-lymfocytů nepotvrdila. Nature Communications – plný text studie
• National Cancer Institute (NCI): COVID-19 Vaccines and People with Cancer. NCI uvádí, že podle dostupných důkazů vakcíny proti COVID-19 nezpůsobují rakovinu, její relaps ani progresi; současně vysvětluje například postvakcinační zvětšení lymfatických uzlin, které může ovlivnit zobrazovací vyšetření. National Cancer Institute
• Nature Cancer (2024): systematický přehled dopadů pandemie na onkologickou péči. Zahrnul 245 studií a dokumentuje rozsáhlé výpadky screeningu, diagnostiky a léčby během pandemie. Je klíčový pro posouzení alternativního vysvětlení později zachycených či pokročilejších nádorů. Nature Cancer – systematický přehled
• European Medicines Agency – COVID-19 vaccines: key facts. EMA uvádí, že dlouhodobé bezpečnostní monitorování dosud neposkytlo důkaz, že by vakcíny proti COVID-19 způsobovaly rakovinu. EMA – COVID-19 vaccines: key facts