Láska a Odpuštění: Dvě slova, která mě dnes ráno změnila

Kamil Bolek — Thu, 15 Jan 2026 21:00:56 +0000

Každé ráno se probouzím v prostoru, který bych nejblíže popsal jako bránu mezi světy. Je to ten tichý okamžik těsně před tím, než se do vědomí začne vkrádat myšlení, povinnosti a běh všedního dne. V tom prostoru přichází vždy dvě slova. Nevolím je. Nehledám je. Přicházejí sama – jako vzkaz, jako jemné vedení. Jsou vždy jiná, neopakují se, a jejich pořadí má význam.

Dnes, 15. ledna 2026, to byla dvě slova: Láska a Odpuštění.

„Láska je jazyk, kterým k nám mluví duše. Odpuštění je ticho, ve kterém jí nasloucháme…“
Kamil Bolek

Slovo první: Láska

To první, co mi v tom slově zaznělo, nebyla emoce. Byla to Přítomnost. Láska jako stav vědomí, který nehodnotí, nesoudí, nepodmiňuje. Láska, která netlačí, nevyžaduje, ani nečeká. Jen je. V tu chvíli mi došlo, že Láska není jen cíl – je to také začátek. Pokud ráno začnu v Lásce, celý den má jiný tón. Jako bych svůj vnitřní nástroj naladil do souzvuku s harmonií světa.

Láska není odpovědí na to, co se děje – ale na to, jak se díváme. A když se dívám očima Lásky, svět se stává laskavějším místem. I když zůstává stejně syrový a pravdivý.

Slovo druhé: Odpuštění

Přišlo hned po Lásce. A mělo hluboký smysl. Nešlo o povinnost „něco“ někomu odpustit.
Bylo to pozvání: „Teď, když miluješ, můžeš pustit.“

Pustit bolest. Vinu. Očekávání. Příběhy, které už neslouží.
Odpuštění není o druhém člověku. Je to čin vnitřního očištění – dar, který dávám sám sobě.

Bez Lásky je odpuštění těžké. Možná i nemožné.
Ale když jsem ukotven v Lásce, přirozeně přichází i soucit. A v jeho náruči může zranění změknout a rozplynout se.

Pořadí má význam

Ne náhodou přišlo nejprve slovo Láska a až poté Odpuštění.
Neodpouštím, abych mohl milovat.
Miluji – a proto mohu odpustit.

Tato vnitřní posloupnost má sílu. Dává mi mapu pro dny, kdy se ztrácím. Když nevím, kudy dál, když cítím bolest, odpor nebo stud… vždycky se můžu vrátit ke dvěma slovům: Láska. Odpuštění.

Slova jako znamení

Nevím, odkud ta slova přicházejí. Možná z nitra. Možná z místa, které nás všechny přesahuje a současně tvoří.
Ale vím, že když je ráno přijmu a nechám se jimi vést, stávám se vědomějším člověkem. Víc sám sebou. Víc doma.

A tak Ti dnes ta slova předávám. Možná k Tobě promluví jinak než ke mně. Možná otevřou jinou vrstvu, jinou otázku. To je v pořádku. Nedrž je v hlavě. Zkus je pustit do těla, do srdce, do dechu.

Láska. Odpuštění.

Možná jsou to právě Tvá dnešní slova.

Kamil Bolek, redaktor projektu MOJEsebepoznání.cz

Když pravda přijde později: Jak se mění realita v čase

Kamil Bolek — Thu, 13 Nov 2025 18:35:56 +0000

Co dnes považujeme za nesmysl, může být zítra samozřejmostí. A naopak. Jak poznat pravdu v době, kdy se i „fakta“ mění s časem?

Před desítkami let byla meditace v západním světě považována za výstřelek. Dnes ji doporučují neurologové i personalisté v korporacích. Podobný osud potkal i psychosomatiku, teorii vlivu myšlenek na zdraví, nebo poznání o tom, že voda může nést informaci. Co bylo ještě nedávno zesměšňováno, dnes zkoumají vědecké týmy.

Znamená to, že pravda se mění? A pokud ano – co je pak vlastně pravda?

„Ne všechny pravdy mají důkazy. Některé se ozvou jen tehdy, když jim uvěříme dřív, než je pochopíme.“
Kamil Bolek

Pravda jako proces, ne výsledek

Historie ukazuje, že mnohé „nezpochybnitelné pravdy“ byly později překonány. Věda se posouvá, společnost dospívá, technologie odhalují nové vrstvy reality. Jenže během těchto posunů vzniká prostor plný zmatku, nejistoty a někdy i manipulace.

Čím se tedy řídit, když důkazy pro určité tvrzení ještě neexistují, ale intuice nebo zkušenost naznačují, že něco na tom je?

Intuice jako doplněk rozumu

V moderním světě spoléháme především na to, co se dá změřit a ověřit. Ale spousta důležitých věcí – vztahy, hodnoty, vnitřní jistoty – na žádný graf chytit nejde. A přesto formují naši realitu.

Proto se stále více lidí obrací k vnitřnímu kompasu. Neznamená to odmítat rozum, ale přizvat k rozhodování i cit, zkušenost a otevřenost. Tam, kde chybí důkaz, může být upřímný dotek lidské zkušenosti silnějším vodítkem než statistika.

Realita není černobílá

Neexistuje jen jedna pravda. Existuje mnoho vrstev vnímání, které se v různých obdobích vyjevují různě. Co je „pravda“ pro jednoho, může být pro druhého blud – a obráceně. Ale to neznamená, že „všechno je relativní“. Znamená to jen, že pravda není fixní bod, ale proces odhalování.

Vědět znamená být ochoten nevědět

Možná největší omyl dnešní doby není v tom, že se někdy mýlíme. Ale v tom, že příliš rychle potřebujeme mít jasno. Hledáme jistotu namísto hloubky. A tím přicházíme o schopnost skutečně naslouchat tomu, co ještě nevíme.

Pokud jsme se v něčem jako společnost skutečně mýlili – a to opakovaně – pak možná není problém v tom, že nevíme. Ale že nejsme ochotni nevědět. Že příliš rychle hledáme „správnou odpověď“, místo abychom zůstali v otázce.

Pravda možná není něco, co můžeme vlastnit. Je to vztah. Proces. Živý tanec mezi námi a světem. A právě ochota přiznat si, že se může změnit, nás k ní paradoxně nejvíce přibližuje.