Více článků

Nový začátek společnosti: Vize podle Gopala

Stíny a světlo: Jak se postavit svým démonům a proměnit je v sílu

Sedm dní stvoření a 7 čaker: Je biblický příběh mapou lidského vědomí?

Skrytá moudrost symbolů: Jak lidstvo po staletí mapovalo neviditelné vzorce života

Hledání pravdy, svobody a lidského potenciálu

ELEN: Když říkáš, že žijeme v transformační nebo zlomové době, co tím přesně myslíš a podle čeho to poznáváš?

KAMIL: Když používám slovo „transformační“, nemyslím tím, že bych znal nějaký tajný plán dějin nebo věděl, kam přesně lidstvo směřuje. To nevím. Spíš pozoruji, že mnoho věcí, které jsme dlouhou dobu považovali za samozřejmé, přestává být samozřejmých. Proměňuje se způsob, jakým pracujeme, komunikujeme, vytváříme vztahy, získáváme informace nebo přemýšlíme o autoritách. Technologie se vyvíjejí rychleji, než na co jsme byli jako společnost zvyklí. Současně se mění naše očekávání od života.

Stále více lidí se podle mé zkušenosti ptá: Proč vlastně žiji tak, jak žiji? Co je pro mě opravdu důležité? Je moje práce skutečně můj život? Potřebuji všechno, za čím se celý život honím? A právě tyto otázky jsou pro mě známkou proměny. Nemusí jít o nějakou mystickou událost. Možná jednoduše přicházíme do období, kdy člověk začíná znovu hledat vztah sám k sobě.

ELEN: Co podle tebe dnes ve společnosti skutečně končí a co se naopak teprve rodí?

KAMIL: Nevím, jestli bych řekl, že něco definitivně končí. Dějiny podle mě nejsou dveře, které se jednou zavřou a už se nikdy neotevřou. Ale mám pocit, že slábne naše bezpodmínečná důvěra v určité vnější jistoty. Dlouhou dobu jsme byli vedeni k představě, že když budeme dostatečně výkonní, úspěšní, zabezpečení a materiálně zajištění, přijde automaticky také spokojenost. Jenže ono to tak vždycky není. Můžeme mít mnoho věcí a současně cítit vnitřní prázdnotu. A možná se právě rodí větší zájem o kvalitu života místo jeho pouhé kvantity. O vztahy. O duševní rovnováhu. O smysl. O autenticitu.

Nemyslím si, že svět bude najednou duchovní nebo harmonický. Člověk zůstane člověkem se všemi svými rozpory. Ale možná si postupně dovolujeme položit otázku, která ještě před několika desetiletími v běžném životě tolik nezaznívala: „Co když smyslem života není pouze něco získat, ale také něco pochopit?“

ELEN: Vnímáš současné krize spíš jako důsledek selhání systému, nebo jako součást hlubší proměny lidského vědomí?

KAMIL: Tady bych byl velmi opatrný. Nemám rád, když se konkrétní lidské utrpení začne vysvětlovat tím, že je „nutnou součástí duchovní transformace“. Takové vysvětlení může znít vznešeně, ale člověku, který prochází těžkou životní situací, příliš nepomůže. Krize mají reálné politické, ekonomické, historické, společenské i lidské příčiny. Zároveň ale věřím, že každá krize může člověku něco ukázat. Ne proto, že ji někdo „seslal“, aby nás něco naučil. Ale protože ve chvíli nejistoty se často odkrývá to, co bylo skryté. To co jsme přehlédli. Naše strachy, priority, závislost na vnějších jistotách, schopnost spolupracovat, i naše schopnost rozdělovat svět na „nás“ a „je“. Je to taková rozsvícená kontrolka na palubní desce života. Takže bych neřekl, že krize jsou především důkazem nějakého plánu transformace lidstva. Řekl bych spíš, že způsob, jakým na krize reagujeme, nám velmi mnoho vypovídá o stavu našeho vědomí.

ELEN: Jakou roli podle tebe hrají strach, nejistota a informační chaos v tom, jak dnes lidé přemýšlejí a rozhodují se?

KAMIL: Obrovskou. Strach je velmi silná lidská emoce. A když se bojíme, naše potřeba jednoduchých odpovědí roste. Najednou chceme vědět, kdo je viník. Kdo má pravdu. Komu máme věřit. Jenže svět bývá mnohem složitější. Dnešní informační prostředí navíc nabízí prakticky nekonečné množství názorů. Člověk si může během několika minut najít desítky zdrojů podporujících téměř jakýkoliv pohled na svět. Proto podle mě začíná být jednou z nejdůležitějších schopností člověka nikoliv pouze získávat informace, ale umět s nimi zacházet. Ptát se: Kdo to říká? Proč to říká? A možná ještě důležitější otázka: „Proč tomu právě já chci věřit?“ To je podle mě hluboce sebepoznávací otázka.

ELEN: Myslíš si, že se Česká republika v této proměně něčím zásadně liší od zbytku Evropy nebo světa?

KAMIL: Vím, na co narážíš Elen. (smích, poznámka redakce) Často hovořím o naší krásné zemi. Ale také si myslím, že každá společnost má vlastní historickou zkušenost a ta se samozřejmě promítá do toho, jak lidé vnímají současnost. U nás podle mě stále silně pracuje zkušenost s autoritami, nedůvěrou a velmi výraznou potřebou osobní svobody. Ale nechci teď Česko oddělovat od zbytku světa nějakým zvláštním duchovním posláním. Spíš mám rád představu, že každý národ, každá komunita a nakonec každý člověk může do světa přinést něco svého. A myslím, že Češi mají jednu velmi zajímavou vlastnost. Určitou nedůvěru k velkým slovům. Někdy je to komplikace, ale někdy je to podle mě velmi zdravé. Možná právě proto u nás duchovní témata potřebují být hodně ukotvená v obyčejném životě.

Nestačí mluvit o lásce, vědomí nebo jednotě. Musíme se ptát, jak se to projeví doma, v práci, ve vztahu k sousedovi nebo k člověku, který má úplně jiný názor než já.

ELEN: Kde podle tebe končí zdravá duchovní otevřenost a začíná útěk od reality, zjednodušování nebo slepá víra?

KAMIL: Tohle považuji za jednu z nejdůležitějších otázek současné spirituality. Duchovní cesta by podle mě neměla člověka odvádět od reality. Naopak by mu měla pomáhat realitu vidět pravdivěji. Jestliže moje duchovní přesvědčení způsobí, že přestanu přijímat fakta, přestanu být ochotný pochybovat nebo začnu všechny lidi s jiným názorem považovat za nevědomé, pak bych si měl položit otázku, kam jsem se vlastně dostal. Pro mě je duchovní otevřenost spojena s pokorou. Mohu něčemu hluboce věřit a zároveň říct: „Nevím.“ To je nádherné slovo. Nevím. Možná. Zkoumám. Cítím to tak. To není slabost. Pro mě je to známka určité vnitřní svobody.

ELEN: Jak rozeznáváš vlastní intuici od přání, strachu nebo názoru, který jsme převzali od někoho jiného?

KAMIL: Někdy velmi těžko. A možná právě proto mě tolik zajímá sebepoznání. Člověk může snadno říct: „Cítím to intuitivně.“ Jenže někdy to není intuice. Někdy je to strach. Jindy touha. Jindy zkušenost z minulosti. A někdy jen něco, co jsme mnohokrát slyšeli a postupně jsme to začali považovat za vlastní názor. Já se proto snažím intuici nekultivovat jako neomylný hlas. Spíš ji vnímám jako jeden z vnitřních signálů. Poslechnu si ji. Ale potom se dívám kolem sebe, ptám se a mluvím s lidmi. Nechám věci někdy chvíli uležet. Skutečné sebepoznání pro mě není přesvědčení, že už dokonale znám svůj vnitřní hlas. Je to dlouhá a nikdy nekončící cesta sebepoznávání. Je to ochota znovu a znovu poznávat, odkud moje vnitřní hlasování skutečně přichází.

ELEN: Jak podle tebe mění umělá inteligence, sociální sítě a technologický vývoj naše chápání člověka, svobody a vlastní identity?

KAMIL: Myslím, že právě tady nás čeká jedna z největších otázek příštích let. Technologie už dávno nejsou pouze nástrojem někde vedle nás. Vstupují do našeho způsobu přemýšlení. Ovlivňují, co vidíme, koho posloucháme, s kým komunikujeme a někdy i to, jak sami sebe vnímáme. Umělá inteligence tuto otázku ještě prohlubuje. Pokud stroj dokáže vytvářet text, obraz, hudbu nebo vést rozhovor, začneme se možná znovu ptát: Co je vlastně lidské? A mně připadá, že odpověď nemusí být v tom, že budeme s technologiemi soupeřit. Možná nás právě technologie donutí znovu objevit něco velmi starého. Schopnost skutečně být s druhým člověkem. Dotknout se jeho života. Naslouchat. Milovat. Přijmout odpovědnost. Technologie mohou vytvořit velmi přesvědčivou simulaci mnoha lidských projevů. Ale otázka, jakým člověkem se rozhodnu být, stále zůstává na mně.

ELEN: Co může obyčejný člověk dělat, když má pocit, že svět kolem něj je příliš složitý, polarizovaný a že na jeho hlasu nezáleží?

KAMIL: Možná začít tam, kde skutečně něco ovlivnit může. To může znít až příliš jednoduše, ale já tomu opravdu věřím. Nemohu každé ráno zachránit svět. Mohu ale ovlivnit způsob, jakým mluvím se svými blízkými. Mohu rozhodnout, čemu budu věnovat pozornost. Mohu pomoci někomu ve svém okolí. Mohu tvořit. Mohu se vzdělávat. Mohu se účastnit života své obce nebo komunity. Mohu odmítnout nenávist, i když ji někdo ode mě očekává. A především mohu pracovat sám se sebou. S tou neprobádanou Bytostí plnou zázraků a překvapení. Protože polarizace společnosti nezačíná pouze v médiích nebo v politice. Začíná také v okamžiku, kdy já přestanu vidět člověka v někom, kdo se mnou nesouhlasí. To je velmi těžká disciplína. A právě proto ji považuji za důležitou.

ELEN: Kdybys měl dnešní dobu vnímat ne jako těžkou zkoušku, ale jako výzvu k sebepoznání, k čemu nás podle tebe nejvíc zve?

KAMIL: Možná k tomu, abychom přestali hledat všechny odpovědi pouze venku. Celý svět nám nabízí někoho, kdo nám řekne, co si máme myslet. A já proti ničemu z toho nejsem. Každý z těchto hlasů nám může něco dát. Ale nakonec se stejně musím vrátit k sobě. K otázce: „Kdo jsem, když na chvíli odložím všechny názory, role a očekávání?“

Co je pro mě opravdu důležité? Jak chci zacházet s časem, který mám? Jaký člověk ze mě vzniká způsobem, jakým každý den žiji?

Možná právě to je pro mě transformační charakter této doby. Nečekám nějaký okamžik, kdy se najednou změní celé lidstvo. Transformace se podle mě děje mnohem tišeji. V jednom vztahu. V jednom rozhodnutí. V jednom přiznání vlastní chyby. V jednom okamžiku, kdy místo odsouzení začnu naslouchat. A možná právě z milionů takových nenápadných okamžiků jednou vznikne svět, kterému budeme říkat nový.

ELEN: Asi bycho tu mohli na toto téma společně hovořit dlouhé hodiny. Ale čas pro tento rozhovor se naplnil. Co bys chtěl říci za závěr našeho rozhovoru?

KAMIL: Předevší Ti děkuji Elen, že jsem měl možnost vyslovit několik důležitých slov nahlas, protože i pro mě je to sebeuvědomění. Po našem rozhovoru ve mně zůstává také jedna myšlenka. Možná není nejdůležitější zjistit, zda skutečně žijeme v nějaké výjimečné „transformační době“. Možná je mnohem důležitější otázka: „Jak tuto dobu prožijeme my sami? Budeme více vedeni strachem, nebo zvídavostí? Budeme hledat nepřátele, nebo způsoby, jak spolu mluvit? Budeme čekat, až se změní svět, nebo začneme zkoumat vlastní život?

Nemám univerzální odpověď. A vlastně jsem rád, že ji nemám. MOJEsebepoznání pro mě nikdy nebylo místem hotových pravd. Vnímám ho spíš jako prostor, kde se můžeme potkávat, ptát se, sdílet vlastní zkušenosti a někdy také připustit, že svět je mnohem tajemnější, než jsme si mysleli. A možná právě schopnost zůstat otevřený otázce je jednou z nejdůležitějších schopností pro dobu, kterou právě společně prožíváme.

ELEN: Děkuji za sdílení.

Kamil: Já děkuji.