Člověk je zvláštní bytost. Dokáže být laskavý, tvořivý, soucitný a obětavý, ale zároveň v sobě nese schopnost ubližovat, ponižovat, ovládat nebo ničit. Možná právě tato vnitřní mnohost patří k tomu, co dělá lidskou zkušenost tak složitou. Nežijeme ve světě, kde by dobro a zlo byly jen abstraktní pojmy. Jejich důsledky jsou skutečné a dotýkají se konkrétních lidí, zvířat, vztahů i celé společnosti.
„ Jsem život, který chce žít, uprostřed života, který chce žít.“
Albert Schweitzer
Pokud přijmeme život jako určitou školu poznání, pak se nabízí zásadní otázka: „Co si vlastně máme odnést ze světa, ve kterém existuje tolik krásy, ale zároveň tolik bolesti? Je snad smyslem života pouze naučit se přijímat všechno, co přichází?“
Myslím, že právě zde je důležité rozlišovat mezi přijetím skutečnosti a souhlasem s ní. Mohu přijmout, že něco existuje, aniž bych to považoval za správné. Mohu vidět, že ve světě existují intriky, ponižování, arogance moci nebo bezohlednost, a přesto jasně cítit, že takový způsob jednání nechci podporovat. Mohu nesouhlasit s tím, když silnější zneužívá slabšího. Mohu odmítat zbytečné utrpení. Mohu také cítit hluboký nesouhlas s tím, jak někdy zacházíme s jinými živými bytostmi, například ve velkochovech a průmyslové produkci masa.
Takový nesouhlas však nemusí vyrůstat z nenávisti. Naopak může být výrazem hodnot, které jsou pro nás důležité. Když člověk říká „NE!“ ponižování, možná tím zároveň říká „ANO!“ důstojnosti. Když odmítá bezohlednost, říká ano soucitu. Když mu vadí arogance moci, může za tím být touha po pokoře, odpovědnosti a respektu. A když nesouhlasí se zbytečným utrpením, může tím vyjadřovat hlubokou úctu k životu. Možná tedy není nejdůležitější pouze to, proti čemu se vymezujeme, ale především to, co svým nesouhlasem chráníme.
Právě zde se podle mě začíná ukazovat hlubší rozměr svobody. Svoboda totiž nemusí znamenat jen možnost dělat si, co chceme. Může znamenat také schopnost vědomě si vybírat, jakou kvalitu do světa přinášíme. Každý den máme mnoho malých příležitostí, ve kterých se tato volba uskutečňuje. V tom, jak mluvíme s lidmi kolem sebe, jak zacházíme s někým slabším, jak reagujeme na konflikt nebo jak naložíme s vlastní mocí, byť je malá.
Možná právě v těchto drobných rozhodnutích probíhá skutečný vývoj člověka. Ne vždy ve velkých duchovních zážitcích nebo mimořádných poznáních, ale v obyčejném dni. V okamžiku, kdy bychom mohli ponížit, ale neuděláme to. Kdy bychom mohli bolest předat dál, ale rozhodneme se ji v sobě zastavit. Kdy místo lhostejnosti zvolíme pozornost.
Současně však může být těžké žít citlivě ve světě, kde je tolik bolesti. Člověk snadno získá pocit, že problémů je příliš mnoho. Války, násilí, utrpení zvířat, ničení přírody, bezohlednost, strach a rozdělení společnosti mohou vytvářet dojem, že jednotlivec nemá téměř žádnou možnost něco změnit. Možná ale naším úkolem není nést bolest celého světa, ale začít tam, kde právě jsme. Všímat si lidí kolem sebe. Rodiny, přátel, možnosti společně tvořit a sdílet život. Všímat si obyčejných věcí, které snadno přehlížíme, protože jsou stále s námi. Rána, kdy můžeme znovu otevřít oči. Rozhovoru, ve kterém se dva lidé skutečně poslouchají. Chvíle ticha. Stromu, který roste. Něčího úsměvu. Pocitu, že někam patříme.
Vděčnost za tyto věci není útěkem před skutečností. Neznamená zavřít oči před bolestí. Může být naopak způsobem, jak si uchovat citlivost, aniž bychom byli bolestí světa zcela pohlceni. Člověk může vidět utrpení a zároveň milovat život. Může nesouhlasit s krutostí, aniž by se sám stal nenávistným. Může odmítnout ponižování, aniž by začal ponižovat ty, se kterými nesouhlasí. A možná právě to je jedna z nejtěžších lekcí lidské svobody: nenechat se tím, proti čemu stojíme, proměnit ve stejnou kvalitu.
Když o tom přemýšlím, docházím k velmi jednoduchému závěru. Nemusíme znát všechny odpovědi o smyslu existence. Nemusíme přesně vědět, proč svět funguje právě takto nebo kam celá cesta směřuje. Možná je někdy důležitější objevit vlastní vnitřní směr.
Pro mě může znít velmi prostě: ano životu a ano lásce. Nikoliv jako heslo. Spíš jako každodenní rozhodnutí. Rozhodnutí všímat si toho, co je dobré. Chránit důstojnost druhých. Tvořit místo ničení. Pokoušet se zanechávat kolem sebe méně bolesti a více porozumění. Vážit si těch, které máme kolem sebe, dokud tu jsou. A nezapomenout, že i obyčejný rozhovor může být malým prostorem, ve kterém vzniká něco skutečně lidského.
Možná právě tak se mění svět. Ne najednou a ne jedním velkým činem, ale postupně, skrze jednotlivé bytosti, které si začnou uvědomovat, jakou kvalitu do života přinášejí. A tak možná stojí za to se čas od času zastavit a položit si jednoduchou otázku: „Když odložím všechno, proti čemu ve světě stojím, čemu ve svém životě opravdu říkám ano?“
